Ve stínu studené války

Během let 1956–1960 proběhlo na Středním východě velmocenské "střídání stráží". Britské a francouzské pozice v regionu byly natolik oslabeny, že se Spojené státy, dosud angažované především v zemích přiléhajících k jižní hranici Sovětského svazu, chopily své mocenské role také v arabských zemích. Stalo se tak v posledním období republikánské administrativy prezidenta Eisenhowera, který chápal tuto proměnu v kontextu globálního zápasu s "mezinárodním komunismem", což vzápětí vyvolalo četná nedorozumění. Bezprostředně po suezské válce byly zainteresované strany plně zaměstnány likvidací následků konfltiktu. Velká Británie s Francií 3. prosince 1956 souhlasily s bezpodmínečným odchodem svých vojsk z Egypta, úplná evakuace skončila 22. prosince. Izrael ale dál okupoval Sinajský poloostrov a pásmo Gazy a kvůli sporům o právní status byl uzavřen Suezský průplav, byť pod egyptskou kontrolou. Z obou evropských mocností utrpěla Velká Británie větší ztráty. Její zájmy v arabském světě byly ohroženy prakticky všude, britští občané byli napadáni, britský majetek a instituce ničeny a britské zboží bojkotováno. Egyptská vláda nechala obsadit britské podniky a jejich britské zaměstnance pozavírala nebo vypověděla. Egypt, Sýrie a Saúdská Arábie přerušily s Londýnem diplomatické styky. I arabské země k Britům tradičně přátelské považovaly za nutné se od "imperialistického agresora" distancovat. Jordánská vláda sáhla k ukončení smluvních vztahů s Velkou Británií, a dokonce i irácká monarchie hlasitě odsoudila napadení Egypta a zvažovala odchod z Bagdádského paktu.